Kříž železa       
1961, kombinovaná technika na plátně, 130 x 162 cm
do sbírky AJG získáno v roce 1961

Mikuláš Medek
(1926=1974)

Obraz pocházející z období Medkovy pozdější tvorby ze souboru strukturálních abstrakcí malovaných v letech 1960–1964. Medek byl vždy zaujatý biologií jako vědou a v této tvůrčí etapě se právě svět živých tkání stal jeho přímým výrazovým prostředkem. Obraz je důkazem agresivní imaginace, záznamem obnažených, pulzujících tkání, které jsou drásány, řezány a napínány.  Je záznamem hlubokého prožitku, „událostí, která se přehnala přes plátno a otiskla se na něj“.

Mikuláš Medek se pohyboval ve specifickém rodinném i kulturním prostředí. Byl vnukem českého malíře Antonína Slavíčka, synem spisovatele a generála prvorepublikové armády Rudolfa Medka a mladším bratrem novináře a muzikologa Ivana Medka. Byt jeho rodičů byl místem setkávání intelektuálů a umělců té doby. Mladý Medek byl po studiu grafické střední školy přijat ke studiím na pražské Akademii výtvarného umění, ze které po semestru přestoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Zde studoval u Františka Muziky a později u Františka Tichého, roku 1949 byl však z politických důvodů vyloučen. Po odchodu ze studií se živil jako dělník, příležitostně jako ilustrátor či restaurátor uměleckých děl. Nadále byl výtvarně činný a významným způsobem se podílel na formování neoficiální výtvarné kultury v tehdejším socialistickém Československu. Na konci 40. a začátkem 50. let se pohyboval v okruhu surrealistů a Karla Teigeho a pod vlivem evropského surrealismu se věnoval především imaginativní malbě. V 50. letech uplatňoval v existencionálně laděných obrazech vlastní typ figury, kterou postupně abstrahoval, až k úplně strukturální abstrakci. V 60. letech stál u zrodu tvůrčí skupiny a následně i výstav Konfrontace. Svobodně tvořit a vystavovat mohl jen od roku 1963 do roku 1969. Zemřel roku 1974 na zdravotní komplikace spojené s cukrovkou.

Výstavní projekt Alšovy jihočeské galerie Otevřené dílo představuje na netradičních místech nebo v nečekaných souvislostech exponáty ze sbírkového fondu AJG. Projekt je inspirován stejnojmennou knihou Umberta Eca vnímající umělecký objekt jako neuzavřený celek možné interpretace. Velkou roli tak připisuje samotnému divákovi, jenž svým osobním přístupem vytváří jedinečný význam díla.